(Jiří Kopa + komentář Slávek)
Drazí nemotorizovaní,
vkročivše letos do nové letopočtové dimenze jali jsme se tuto zvýraznit především volbou odlišného bikerského katastru. Za novotu lze považovat i termín konání, obrazně jako stvořený pro trénink a ladění formy pro hlavní sezónu. První bikerská akce, jejíž silně ztelegrafizovaný a skutečné atmosféře na hony vzdálený report teď můžete bez skrupulí okukovat, se odehrála v Jeseníkách.
Naše mysl byla oplodněna prostřednictvím nabídky na internetu. Ta, proklamujíce samotu ubytování a umístění v nebeských 1.185 metrech nad Středozemním mořem, nás zcela omámila. Stupeň dokonalosti bikerských zážitků je, jak známo, roven součtu nadmořské výšky chaty a její nedostupností. Rezervace ubytování proběhla bez okolků a problémů již před drahnou řádkou měsíců tj. včas.
Zvědavost nám ale nedala a tak jsme byli do tamní lokality přitahováni podivnou jen těžko popsatelnou silou. Není proto divu, že jsme se pokusili o dobytí Myslivny už někdy v únoru v rámci lyžařských radovánek na Červenohorském sedle. Jelikož jsem se v tamní lokalitě už jednou nalézal, tak se moje předtucha vyplnila do poslední kapky. Silnice (zpočátku) vedoucí k Myslivně mizela v nitru hor za zákazem vjezdu. Tudíž ty nejlepší vyhlídky na bikerské orgasmy. Připomínat, že shluk vrstevnic v těch místech nebere konce, netřeba. Nešálí-li mě paměť, tak se vozidlo korejské provenience s posádkou Honza Bl, já a Gabika dostalo pouze ke spodní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Tam bylo zastaveno souvislou sněhovou pokrývkou. Navíc se smrákalo a atmosféra byla tuze ponurá.
Druhý pokus jsme uskutečnili až po velmi zralé úvaze. A to dokonce až 30.4.2000 po náročném kulturním vyžití u Anyho v Branné. Tentokrát byla motorizace podchycena v základech a to rovnou vozem BMW 530d. Posádka se kupodivu nezměnila. Tentokrát jsme se s bulvami nalepenými na předním či bočním skle vydrápali o notnou část cesty dále. Potom co skončila veskrze kvalitní asfaltka, jsme odbočili přes můstek na šotolinovou dvakrát užší cestu. Vzhledem k poctivým vrstvám všelijakých nánosů na silnici se dalo usuzovat na právě ustupující tuhou zbloudilým běžkařům nepřející zimu. Ta stoupala zprvu distinguovaně a poté na sebe vzala jinou (strašlivou) podobu. Serpentýna vystřídala serpentýnu a razance s jakou zavládl mnohem prudší kopec zaskočila nejeden trojtác resp. nepřipravenou nohu. Každopádně je to "kašpárkový" kopec tj. jízda na nejmenší talíř je nevyhnutelná. Netroufám si spekulovat o tom, zda by se to tam začerstva dalo lámat na prostřední placku. Výsledkem našeho druhého pokusu tedy bylo prozkoumání dalšího úseku až do míst, kde jsme nalezli bagr zapadlý bezvládně ve sněhu ! A toužebně očekávaná Myslivna se v dohledu nenacházela ! Tudíž ani druhý pokus nemohl být do análů zanesen jako úspěšný.
2 dny před oficiálním termínem nástupu na chatu jsme obdrželi zprávu, že bagr byl úspěšně vyproštěn a jelikož pokračoval s vpředu dlící radlicí kupředu směrem nahoru, tak protáhl cestu prakticky až k chatě. Připomínám, že byl už začátek května !
Po nejnáruživějších běžkařích, kteří údajně trávili na chatě Silvestra, jsme byli první, kdo mohl dosyta vychutnat atmosféru z chaty a prostředí čpící. Třetí pokus o dobytí vyšel tedy v den nástupu na chatu bezezbytku. Mimochodem od hlavní silnice je třeba urazit přes 10 km peprného stoupání v jehož horních partiích se vyskytoval po stranách sníh. Nejbližší civilizace je k dispozici po dalších dvou dodatečných km....
Führer
Gabika
Honza
Markéta
David
Šmoula
Muš Mol
Žena Mol
Slávek
Renault Clio Sport 2.0 16V
Mercedes-Benz Vito 112 CDI
Fiat Tempra 1.6
Opel Astra Caravan 1.4 16V
Co se týče chaty samotné, tak byla bezkonkurenční. Skutečně unikátním skvostem byla kachlová kamna v každém pokoji ! Základním předpokladem je samozřejmě tvorba patřičného množství tuhého paliva tj. v našem případě dřevité hmoty. Tu bylo nutno v rámci tréninku a za účelem zahřátí nasekat nejlépe sekyrou. Elektrická energie byla vyráběna mobilním agregátem, který byl uváděn do provozu zejména Davidovou kutilskou ručkou. Agregát se nacházel za chatou a přes dvoje dveře byly jeho vzpínající se koně jasně patrné. V hluboké noci po zapálení svící a aladinových lamp byl agregát vždy umlčen. Smutným průvodním jevem snah o založení ohně v kamnech byly časté krádeže kvalitního dřeva ať už kvůli jejich výjimečně třískovitému tvaru nebo výtečné suchosti mízy. Některé pokusy přišly vniveč i díky nekvalifikovaným přístupům k technologii rozdělávání ohně. Výsledkem toho bylo postupné zaplňování spalovacího prostoru nehořícím dřevem. Voda tekla jen na úředně ověřenou žádost. Nebyl problém dojít pro tuto tekutinu do studánky, pak ji na kamnech ohřát a hrncem ji aplikovat na rozličná místa na těle. Transport vody byl mnohdy obohacen rozličnými přirovnáními Muš Mola – např. "Ten kýbl je plnej jak idiot !" Do zlatého fondu hlášek přibyly i další. Ozdobou chaty byl hvězdářský dalekohled a středně velká terasa, kde jsme se oddávali zejména snídaním a marnému naslouchání jelení říji. Výhled na okolní hřbety a Praděd byl vskutku dech beroucí. Ale jen kvůli snídaním jsme tam nebyli.
6.5.
Nejkratší cesta na Dlouhé Stráně se stala tou časově a energeticky nejnáročnější. Zpočátku bylo nutno překonat sněhové pláně a po ztrátě cesty a orientace i malé kaňony, klády, potoky, mokřiny... Bezkonkurenčně nejtěžší pěší cykloturistika, kterou jsem absolvoval. Za zmínku rozhodně stojí brilantní pád Muš Mola. Ten, šlápnuvše do pedálů, rozjel stroj ku sněhovému nánosu. A ejhle, přední kolo zabředlo do sněhu hlouběji než tento jinoch čekal a kotrmelec přes řidítka s vykládkou banánů za letu na sebe nenechal dlouho čekat. Už po cestě se naše družina vlivem Slávka rozdělila. Nakonec jsme s vypětím všech sil a za tichých modliteb za přežití slanili zhruba do třetiny asfaltové silnice vedoucí přímo na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Slávek se spolu s Muš Molem vyhnuli tomuto zbytečnému zpestření a na vrchol kopce dorazili podstatně dříve a jednodušeji. Výjezd nahoru na horu (asi 1330 m.n.m.) byl bezproblémový. Je to jeden z nejkvalitnějších asfaltových kopců široko daleko. Se svojí délkou 15 km od hlavní silnice a konstantním stoupáním jen těžko hledá konkurenci. Zejména co se uvedené délky a famózních výhledů týče. Atmosféru na vrcholu nelze slovy popsati, tudíž se zkuste alespoň pokochat fotkou. Naprostou kuriozitou byl v době naší přítomnosti nahoře přelet větroně, jehož pilot vykazoval jisté charakteristické znaky sebevražedných sklonů. Vletěl pod úroveň poloprázdné přehrady až těsně nad hladinu a před užaslými promptně zaostřenými objektivy to na poslední chvíli opět zvedl.
Další zastávkou byly větrné elektrárny a cesta kolem celého hřebenu. Ryze bikerská a dost dlouhá cesta byla zpestřena brodem a sesuvem gigantického balvanu. Výhledy do dáli výtečné. Poslední úsek jsme zčásti tlačíc absolvovali po modré turistické značce až k Frankensteinově myslivně.
Celkem : 26 km / Čas : 2 h 53 min / Průměr : 9,0 km/h ! / Převýšení : 700 m
7.5.
Začátek se nesl ve znamení konce z předešlého dne. Ne však ve smyslu vyčerpanosti, ale itineráře. Tudíž naše první šlapy vedly po modré turistické značce po transjesenické vrstevnicové magistrále až k větrným elektrárnám pod Mravenečníkem. Po cestě nebylo možno si nevšimnout stop v šotolině, které zejména ve výjezdech ze zatáček napovídaly o adrenalinovém duchu pilota, kterým byl Muš Mol. Trojitého odpíchnutého ritbergra s uvedením těla do nehybné polohy prostřednictvím třecích ploch na rameni, rukou a nohou jsem předvedl osobně. Naštěstí bez následků kromě odřenin. Příčinou tohoto politováníhodného počinu byly tyto faktory : frajeřinky – 70%, brzdy v neutěšeném stavu (konstrukce, opotřebení) – 20%, nevhodný vzorek vpředu – 10%. Asfaltový sjezd od elektráren byl znehodnocen v mém případě totálním probržděním jedné brzdové botky což mne vyřadilo ze hry na 5 minut. Tak dlouho trvala provizorní úprava stroje. Po krátkém tápání uprostřed hvozdů jsme se ocitli v úzkých a v tu ránu nastoupila na pořad pěší cykloturistika, neboť bylo třeba vydrápat se o jednu cestu výše. Těsně nad Vernířovicemi lze na šotolinovém polygonu resp. oplocené oboře testovat přilnavost pneu a odolnost vůči šotolinoplanningu. Ve Vernířovicích bylo třeba dotankovat žaludky, což jsme bez okolků udělali. Cesta zpět k myslivně si vyžádala pokoření značného hřebene a vzhledem k dosud nestrávenému smažáku a pivu to nebylo věru jednoduché. Na naší obranu mohu prozradit, že jezdíme i na nutričně významnější stravu až na tuto výjimku. Závěrečný úsek po modré byl opět nevyhnutelný.
Celkem : 33,4 km / Čas : 3 h 13 min / Průměr : 10,4 km/h ! / Převýšení : 850 m
8.5.
Na rozšlapání sjezd s velkým S ke spodní nádrži přečerpávací elektrárny a následně až k hlavní silnici. Po krátkém bloudění jsme vzali za vděk modrou lyžařskou značkou a ta nás přivedla po dlouhém jezdivém stoupáku až na Červenohorské sedlo, které má, jak známo, přes 1000 m.n.m. Tenhle úsek se nám z tréninkových důvodů obzvláště zamlouval zejména pro svůj povrch (lesní zpevněná cesta), neměnný sklon a v neposlední řadě svoji délku. S Honzou jsme se domnívali, že další cíl cesty – Praděd – bude v pohůdce po hřebenu. Až následná myšlenková analýza nám umožnila poodkrýt roušku pravdy. Jelikož je Praděd 1492 m.n.m., tak to z Červenohorského sedla zase taková rovina nebude. A nebyla. Dost dlouhý úsek před Švýcárnou bylo tlačení dost intenzivní vlivem sněhu. Pár stovek metrů za Švýcárnou jezdil bagr a trvanlivé závěje odhazoval! Posilnění na Pradědu, kde jsme se sešli se zbytkem teamu, který se rozhodl vrchol pokořit pěšmo, bylo vydatné i přes hlemýždí rychlost obsluhy. Ještě v ten den jezdily vleky !!! Cesta po sjezdovce k Petrovým kamenům vzbuzovala v očích kolemjdoucích němý úžas. A pak už to byla jedna velká hřebenovka. Závěrečných 200 výškových metrů jsme naklesali přímo před práh chaty.
Slávek s Muš Molem celou trasu absolvovali v opačném směru a sjezdovky zdolali downhillem na kole mezi lyžaři. O tom, že skrytý bagr za zatáčkou při sjezdu z Pradědu málem znamenal ohrožení bikerského zdraví raději pomlčíme.
Celkem : 44,6 km / Čas : 3 h 52 min / Průměr : 11,5 km/h ! / Převýšení : 1130 m
9.5.
Opět výstup na nejbližší hřeben a po zelené značce až k motorestu Skřítek. Odtud po modré značce na zříceninu Rabštejna. Spíše než zříceninu to připomíná už jen tréninkové skály pro horolezce. Kiosek na louce pod Rabštejnem byl ještě zavřený. Okruhem po zelené jsme opět za účelem posilnění přistáli ve Skřítku. Jídlo výborné ! Směle doporučujeme. Zde to Slávek zabalil a po střednědobém bloudění v lese a nošení kola na rameni se vrátil k myslivně, aby zavčas opustil tuto skvělou lokalitu. Sjezd od Skřítka byl dechberoucí. Nakonec jsme napočítali 14,5 km ze stálého mírného asfaltového kopce (zralého na cestovní rychlost tak 45-50 km/h). Maršíkov. Prakticky v Loučné jsme začali pomaličku stoupat. Kouty nad Desnou. Spodní nádrž přečerpávací elektrárny a pak po nejdrsnější části na závěr chata.
Celkem : 66,2 km / Čas : 4 h 33 min / Průměr : 14,6 km/h ! / Převýšení : 1250 m
10.5.
Kratší, ale převýšením kvalitní trénink. Ke spodní nádrži a pro velký úspěch zopakování výjezdu k horní nádrži na Mravenečníku (asi 1330 m.n.m.). Zpět dolů s větrem o závod a po tomto šupci zase zvedačka k chatě.
Celkem : 27,3 km / Čas : 1 h 52 min / Průměr : 14,6 km/h ! Převýšení : 700 m
Každodenní kulinářské speciality byly připravovány různě. Oheň plápolal snad každý den. Buřty a různé maso dokreslily atmosféru snad až ke kýčovitosti. Posezení u ohně prostě nemá chybu. Ve volných chvílích došlo k několika utkáním v petanque. Výhradním propagátorem této hry byl Honza, kterýžto dal k dispozici všechny své koule. Co do možnosti intenzivní psychické regenerace bezkonkurenční akce.
Tímto děkuji Blážovi, Šmoule a především Markétě (která mrzla v metru) za zapůjčení fotek.