Čtvrtek 18.9.
Před půl šestou vidím zelenou myšičku před barákem, mávám na Ivanu a jdu pro kolo. Aha, nejprve tašky, takže se pro ně vracím nahoru. Cpeme tašky do všech možnejch koutů myšičky, trochu tím ještě tvarujeme už tak upravené sýry (chudinky zůstaly celý den v teple auta), pak tam rveme kola, je to trochu rébus, ale nakonec to tam všechno je :-). Cesta po dálnici je zábavná, Ivana neustále mluví, ale ne jen na mě, nýbrž i na myšičku, ostatní auta, řidiče, stromy, mraky, divné zvuky atd., zatímco já se snažím vše sledovat a ještě k tomu vyprávím svoje kravinky :-). Hodnou chvíli před Humpolcem chceme zastavit u pumpy, hlavně kvůli výměně slunečních brýlí za normální (Slunce již zapadlo a řidič špatně vidí), jenže zrovna žádná nejni, takže stavíme až těsně před sjezdem na Humpolec. Probíhá cigareta, výměna brýlí, toaleta a taky „spravujeme“ myšičku – rozsvícené světýlko „SERVICE“ se snažíme zhasnout taháním za kouzelný drátek :-).
Po sjezdu z dálnice už na nás číhají vykutálené jihočeské silničky, kdy do poslední chvíle nevíte, kam to za tím kopcem vede. Přizpůsobujeme jízdu stavu vozovky a tmy, kocháme se – já krajinou a Ivana vozovkou. Někde za Jindřichovým Hradcem konstatuji, že si připadám jak v Kanadě, ale je to jaksi vtip na druhou, neboť řidič je zřejmě značně zabrán do jízdy :-). Potom nám volá paní Mládková, která nás má ubytovat, že potřebuje zařizovat spoustu věcí ve Slavonicích, protože jí syna pokousal pes a majitelka psa se zapírá… shodujem se, že kolem deváté bychom se měli sejít u penziónu. Mezitím už se celkem slušně setmělo a jízda se tak stává ještě vykutálenější :-).
Po půl deváté si prohlížíme křižovatku v Nové Bystřici :-), uhýbáme na Staré Město a definitivně ztrácíme signál. Víceméně „po čuchu“ nacházíme penzión Albatros. No penzión. Vlastně jsou to takové předělané bytovky, prostě normální panelák, co si budem nalhávat… Navíc jeto takové zatím dost prázdné, připadám si, jako když se nastěhujete do nového prázdného domu (ale moc toho nemáte), všechno se všude rozléhá. Když Mládková vypadne, máme ze všeho nejvíc chuť na cígo a vínečko. Jdeme do kuchyně hledat otvírák a skleničky, ale zjišťujeme, že kromě pár skleniček a talířků tu žádné jiné nádobí není!!! (V čem budem vařit to jídlo, co jsme sem tak složitě dopravili?). Do toho přijíždí vůz číslo dvě – Mol, Lenka a Ríša. Jsou rovněž mírně zděšeni ubikací a tak se po vzájemném představení také vrhají po sklenicích s vínem… Využívám dobrého konkurenčního signálu a volám Mládkovou, ohledně vybavení kuchyně. K mému úžasu se diví, co to po ní chcem, vždyť to je přeci penzión pro golfisty a ti si přece nebudou vařit… (mám na jazyku dotaz, zda golfisti nejedí vůbec – vzhledem k tomu, že v „penziónu“ není žádná restaurace – ale nakonec se spokojuji s tím, že nám na snídani bude poskytnuta aspoň konvice).
Nějak se tedy nastěhujem dovnitř a usedáme k večeři, během níž je zvolen cíl zítřejší trasy a tím je jednoznačně jiné ubytování. Takže když před jedenáctou dorazí Slávek s Martinou, můžeme je již mírně uklidnit, že je to jen na jednu noc :-).
Lehce otupělý vínem uleháme někdy kolem půl druhé.
Pátek 19.9.
Ještě za tmy vzbudili Mola, Lenku, Slávka a Martinu „mrouskající“ se kočky, ale byli to kocouři, kteří seděli vedle sebe a vyli :-) (Mol je pozoroval zpoza záclony). V půl deváté se k tomu přidal nějaký bagr nebo sekačka nebo co, což probudilo mě a Ivanu. Co probudilo Ríšu, je zahaleno tajemstvím, ale fakt je, že vypadal vyspanej do růžova :-). Vyprudila jsem tedy esemeskou Mládkovou, ať naběhne s konvicí. Přiběhla bez konvice a zavedla mě do bytu majitele o patro výš, kde mu zabrala konvici a vnutila mi k tomu pánev a hrnec, víc jsem odmítla s tím, že to kdyžtak upřesníme odpoledne. Začala probíhat provizorní snídaně a hlavy se začaly sklánět nad mapami, načež byla vybrána trasa směr Landštejn a Klášter s vidinou pěkného penziónu s možností večerního posezení u ohně.
Po snídani jsme se vrhli na kola, respektive jsme je začali připravovat na vyjížďku. Největší starosti způsobilo Lenčino kolo, neboť do sebe odmítalo pustit vzduch, který se do něj Mol (a později i Ríša) snažili nacpat. Když se to podařilo, tak se Mol zapřísáhl, že to bylo naposled, co pumpoval kolo ručně – to jsem zvědavá :-).
V 10:50 (!!!!) jsme tedy vyrazili směr Landštejn. Jelo se pohodovým tempem a pěknou krajinou, takže ani nevím, jestli to bylo nějak zvlášť do kopce :-). Na hradě proběhla prohlídka ruin a výstup na věž - to teda do kopce bylo! :-) - ale za ten výhled to stálo. Na Ríšovu radu sednout si nahoře na zeď opevnění jsme nakonec nedali (ač byla široká) neb život se nám zdál milý. Pod hradem v Landštejně jsme objevili úžasné ubytování (s pěkným ohništěm), ale bohužel chtěli 1000,- za pokoj, což nám přišlo trošku moc.
Vydali jsme se tedy směr Klášter, ale v zápětí jsme objevili dva ukazatele – „Penzion Lada“ a „Penzion Hřebíček“ – oba v obci Blato, takže jsme vyrazili tam. Cestou došlo k malému zdržení, protože když Mol zjistil, že nejedem přímo na Klášter, pojal podezření, že jedeme špatně a tudíž se vrátil zpět do Landštejna, kde na nás s Lenkou čekal. Mezitím jsme ale my čekali na kopci na ně – nakonec to vyřešil Ríša, že pro ně dojel. Hřebíček vypadal spíš jako hotel, tak jsme ho pro začátek minuli a vtrhli do Lady. Tam chtěli za osobu z polopenzí jen 360Kč!, ale měli obsazeno :-(. Vrátili jsme se tedy k Hřebíčku, kde jsme odmítli poobědvat (což bylo nakonec svaleno na mě) a jen jsme si vzali číslo, že se ozvem (cena 200,- za osobu a noc!). Pak jsme si to zkratkou přes les namířili do Kláštera, kde jsme se těšili, že se také naobědváme. Jenže! (Jsou dva Kláštery…) V prvním bylo ubytování hned u kostela, vypadalo ucházejícně, cena byla taky celkem přijatelná, ale nebylo kde vařit (přestože tam byl krb!) a nejbližší hospoda byla 3 km daleko. Vzali jsme si číslo, že se eventuálně ozvem. Avízované občerstvení mělo asi ale už po sezóně a bylo zavřené. Vyrazili jsme tedy již značně hladoví do druhého Kláštera, jenže tam nebylo ani ubytování, ani občerstvení. Takže jsem dostala od Mola masírku, že nemám mít hlad, když jsem nechtěla jíst v Hřebíčku a uháněli jsme do restaurace ve Starém Městě. Naštěstí to bylo většinu cesty z kopce, takže jsme hladem nepadli. V restauraci jsme si toho naporoučeli – takže jsme se tam zdrželi přes hodinku (ona taky obsluha nebyla nejrychlejší) a uspokojili tak své žaludky.
Mol mezitím zařídil ubytování v Hřebíčku a oznámil Mládkový, že končíme, ale ta překvapivě netropila žádnej humbuk. Naházeli jsme věci do tašek a aut a zaplatili Mládkový, která nám to ještě zařídila tak, že to vyšlo na 270,- za osobu a noc. Slávek to vzal přes Jednotu, koupil rohlíky, tatranky a buřtíky, Mol, Ríša a Martina to vzali na kole, Lenka to vzala menší oklikou, takže jsme nakonec s Ivanou byly u Hřebíčku první. Než jsme ale stačily vyložit věci přihnali se v rychlém sledu ostatní a začali jsme si libovat, jak je to tu lepší. Vzali jsme si piva na zahrádku a bylo vystaráno :-). Ríša teda ještě měl potřebu, takže vyrazil asi na hodinku na kolo a cestou objevil jelení oboru. Ostatní mezitím ujídali zásoby (které byly jaksi v tu chvíli už nadbytečné), chodilo se pro pivo a kecalo se. Mezitím, co jsme se sprchovaly, Mol zprovoznil ohniště (taky teda asi naštípal nějaký dřevo a tak), pak jsme narychlo naložili kotlety do marinády a přesunuli se k ohni. Tam se jedlo, pilo, hodovalo a ke konci taky přemýšlelo nad Albatrosem. Po jedenácté jsem svým šestým pivem trochu uhasila oheň a šlo se na kutě.
Sobota 20.9.
Ráno proběhla těžce provizorní snídaně na pokoji a lehký výběr trasy se zajížďkou do Rakous. Pro začátek jsme dali 6km z kopce do Nové Bystřice („To bude hrůza zpátky…“), kde jsme, když Ivana kupovala baterku do cyklocomputeru, objevili cukrárnu Kaštánek s vlastně pečenými dobrotami. Tam jsme doplnili tu ošizenou snídani a hned se rozhodli, že zítra sem zajedeme na opravdovou snídani.
Z Bystřice jsme pokračovali na Peršlák, což je hotýlek postavený na místě bývalé rakouské posádky, a ono to bylo zase z kopce! Na Peršláku se odpojil Slávek, jemuž viróza nedovolila pokračovat s námi dál. Odtud jsme mířili do Staňkova na obídek, v jednom místě jsme sjeli z cyklotrasy a dali si to přes kopec terénem (nahoru kameny, dolů kořeny), za což nám asi poděkovali ty dva, co jsme jim to taky poradili :-(. Projeli jsme Staňkov skrz naskrz, abychom se nakonec vrátili do té první hospody. Číšník byl milej a celkem rychlej, navíc na všechny naše požadavky kýval s úsměvem – prostě příjemné posezení, porce jak blázen a ceny lidový, takže není divu, že přišla na řadu siesta v jakémsi borovém háji nebo co to bylo.
Následoval celkem hladký vstup do EU, stvrzený razítkem v pase. Jeli jsme písčitou a zvlněnou lesní cestou a u Josefsthalu jsme se připojili na cyklotrasu, která vedla z Litschau. Před Rottalem, kde jsme odbočovali na červenou, jsme se vyfotili u rozcestníku, který to chudák málem nepřežil. Červená nás dovedla téměř do Čech, trochu jsme museli improvizovat přes potok a „písečnou dunu“.
Od Peršláku jsme se vydali druhou cyklostezkou, ale taky byla do kopce :-(. Sice né furt, ale skoro pořád. Výšlap se urychlil tím, že Mol tlačil Lenku a Ríša mě, takže jsme tam nefuněli až do tmy :-). Při čekání nahoře jsem navrhla Ivaně s Martinou, že by pro nás kluci mohli dojet autem do hospody v Bystřici, což uvítaly s nadšením. Ani Lenku jsme pak nemusely dlouho přemlouvat :-). V domnění, že Bystřice je za rohem nás Ríša s Molem opustili a vydali se svým ukrutným tempem napřed, zatímco, my jsme zjistily, že ještě nejsme nahoře. No nakonec jsme prosvištěly kolem golfového hřiště a opět podle čuchu (směr věžička kostelíku) dorazily na náměstí, konkrétně tedy jsme vyjely hned u Kaštánka. Koupily se nějaké jogurty a když jsem vyšla s pivem před hospodu, tak už se řítila červená felda. Dvě kola se hodila na střechu, kluci si na zbylá dvě zase sedli, že si to vyjedou ještě jednou, a holky si sedly do auta :-). Kluci se ještě stavili u jelenů a vrátili se nadšení jak děti ze ZOO :-). Po příjezdu jsme zjistili, že Slávkovi líp není :-(.
Rychlá sprcha a hurá dolů na večeři! Jídelák hutnej, člověk nevěděl co dřív, každej měl nakonec něco jinýho a pochutnali si všichni. Taky jsme se furt něčemu tlemili, což vyvrcholilo při placení a „Frikané" :-) …
Pak jsme se šli ještě podívat do Lady, že zjistíme, jak je to tam se snídaní, když u nás jsou párky, ale probíhala tam pěkná veselice – Lada se před týdnem vdala jinde a teď to slavila tady a bylo to celkem vyvedený :-). Před Hřebíčkem jsme pak provedli „strečink“ podle Ríši a pak si ještě na chvíli sedli k ohništi bez ohně.
Neděle 21.9.
Ráno jsem se vzbudila s pěknou rýmou, což mě celkem otrávilo. Náš pokoj byl nějakej čilejší, takže jsme byli připraveni k odjezdu na snídani v době, kdy druhý pokoj ještě polehával. Oznámili jsme jim tedy, že vyrážíme napřed a že se stavíme u benzínky. Do Kaštánku jsme dorazili i tak jako první a začali objednávat. Než se dostalo na Ríšu, tak už tu byl i zbytek. Městský policajt chtěl využít naší hladovosti a trochu na ní vydělat a jal se opisovat si Molovu espézetku. Naštěstí vše ale zahlédl Ríša, který upozornil Mola a ten zasprintoval k autu a vysvětlil policajtovi, že to je zbytečný :-).
Cestou ze snídaně jsme se ještě jeli mrknout na ty vychvalovaný jeleny, ale teprve se probouzeli a neměli náladu se před náma producírovat, takže jsme jich viděli jen pár. Prostě jsme jim byli ukradený, asi jako oni Ivaně :-(. Pak začalo dohadování, čím kdo pojede do Slavonic a najednou se ukázalo, že tam chtějí překvapivě jet všichni kromě mě na kole (a Slávek vůbec), což vypadalo hrozivě, neboť se ode mne vyžadovalo řízení Molovi feldy. Nakonec někdo dostal spásný nápad, že Ríša pojede autem tam a Lenka zpátky, tudíž se budu moct obě cesty vézt. Dali jsme s Ríšou zbytku trochu časového náskoku, ale nějak jsme to neodhadli, protože pak na náměstí, kde byl sraz, čekali oni na nás. Po shledání jsme objevili cukrárnu, která byla hned vedle vchodu do katakomb, takže jsme si příjemně krátili čekání :-).
Ríša mezitím vyprávěl, jak to dole vypadá, čímž znechutil Lenku. Když se ale otevřely dveře do podzemí, tak jsem definitivně znejistěla i já a po působivém vykreslení situace od průvodkyně jsem se vrátila za Lenkou. Ostatní prohlídku absolvovali a říkali, že to bylo drsný a někomu bylo místama i na zvracení! Pak jsme prošli náměstí tam a zpět a hledali hospodu na oběd, abychom nakonec zakotvili v hotelu, který jsme měli původně před nosem (ponaučení v součtu se včerejškem – vlez do první hospody, stejně tu lepší není :-)). Tam nás opět nezklamali a pěkně jsme si pochutnali. Po ó jsme skočili s Lenkou do auta, zatímco ostatní se dohadovali, jestli pojedou po silnici nebo terénem, rovnou nebo oklikou…
Po příjezdu jsme objevili Slávka u ohniště, kterak tráví čas četbou Reflexu (vyhnilý kal se tentokrát nekonal :-)). Asi za hodinu, zrovna když Slávkovi přinesli oběd, dorazila Ivana s Martinou s tím, že kluci jeli ještě někam jinam (a někudy jinudy :-)). Slávek s Martinou se šli pakovat, zatímco my jsme rozebírali, jak to udělat s večeří, snídaní a tak. Výsledkem bylo, že Ivana jela do Lady zjistit snídaně – OK – ale pak se zjistilo, že nevíme, do kolika dneska vařej, takže jsem tam jela ještě já a zapomněla jsem potvrdit ty snídaně :-). Následně dorazili kluci, opět nadšeni trasou, terénem a rychlostí, co zvolili :-). Pak proběhlo sprchování, placení ubytování, společná fotografie, rozloučení se Slávkem a Martinou a odchod do Lady. Tam na nás padla lehce vysmátá nálada, která se ještě znásobila po požití několika léčivých pohárků :-). Padalo spousta dobrých hlášek, ale nikdo je nezapisoval a já si teď nemůžu nic vybavit :-). Rozhodně si ale vybavuju „Padaj bomby na Bagdád…“
Dobrou noc….
Pondělí 22.9.
Po další probdělé noci je jasné, že na kolo nejdu ani dneska, takže souhlasím s Ivanou, že můžem vyjet hned jak se po snídani nacpem do auta. Nejdřív ale snídaně v Ladě. Dostáváme dvě konvice čaje (poměr čaje a citrónky je tak 50:50), chlebík, marmošky a medík a když něco chybí, tak nám přidaj, no nemohlo to tak být každý den?
Pak se asi hodinu snažíme nacpat vše do tašek, což se nakonec daří, do aut taky, dokonce si ani nezapomeneme vyzvednou věci z lednice a finito….
Loučíme s posádkou feldy a já se najednou cítím silná v kramflecích a hrnu se za volant. Naštěstí tentokrát není tma, tak se jede celkem dobře, první problém nastává až na kruháku v Hradci (a pak na každém dalším kruháku). Před Pelhřimovem předávám řízení Ivaně, ale jaksi se nám podaří uhnout jinam (mojí špatnou navigací), takže na dálnici najíždíme až u Lokte. U Shelky dáváme občerstvení, Ivana nemůže mít koláček né proto, že je zkaženej, ale protože skončil na zemi :-). Po krátké úvaze se cítím i na dálnici a dořídím to až domů (i když asi se ztrátou minimálně tří kytiček).
Toť vše z mé strany.
Ríša doplňuje pondělek:
Pondělek probíhal ve znamení pohodového výletu směr Český Rudolec. Pohodu však nečekaně zakalil v čase oběda fakt, že Mušmol na naprosto čisté silnice zahlásil, že mu začíná měknout zadní kolo. Naštěstí to bylo v nádherném prostředí hlubokého lesa, takže to vypadalo na klidnou výměnu duše. Mol se rozhodl k zalepení duše. Při nafukování kola jsme byli opět vystavěni psychickému nátlaku ucházejícího ventilku při pumpování. Následně jsme zjistili, že duše uchází i jinde než kolem ventilku – repete. Díry byly dvě a ne jedna! V následující vesnici jsme zjistili, že nejbližší obědová hospoda je v Rudolci /5km/, a tak jsme byli odměněni 4,7km dlouhým sjezdem k hospodě. Po obědě jsme vyrazili cestou zpět (do kopce). V jeden okamžik se Lenka ujala vedení pelotonu (já jsem telefonoval a Mol asi usnul). Lenka, v této nečekané pozici, svoji roli nezvládla a okamžitě na první křižovatce sebejistě zahnula blbě. Což mělo za následek zburcování celé vesnice, neb se za ní okamžitě začali rychlostí 60km hnát dva hulákající cyklisti. Pak následovalo dlouhé stoupání, kde jsme dost často uplatňovali nápomocnou tlačenku tzv. cyklistický trojitý sendvič. Sendvič však způsobil vyčerpání nejprve Lenky (která se řítila do kopce naprosto neočekávanou rychlostí způsobenou čtyřmi namakanými nožními svaly a Molovou pravačkou přichycenou za Lenčino sedlo) a následně Mola, kterému při té rychlosti začínaly tuhnout jak nohy tak i ruce. Po neustálém ujišťování, že nemusíme tak hnát, jsme raději od trojitého sendviče opustili. Po příjezdu k penzionu následovalo krátké posezení u rybníku a rychlý odjezd domů. Musím přiznat, že taktéž zasažený Slávkovou chorobou jsem byl rád, že to byl pohodový výlet. Mám takový pocit, že jsem ještě v autě pak poslal několik kapének oné choroby i k Mušmolovic rodině, aby z toho výletu také něco měli. Cestou jsem byl ještě pak naháněn kolegy z práce, abych přišel na florbal, že pro mě dokonce přijedou i autem před barák. Mušmol, který má s tímto sportem také malou zkušenost, to vzhledem k mému zdravotnímu stavu komentoval lakonicky: „Tak ať tě pak taky odvezou rovnou do nemocnice.“ Naštěstí jsem se z této aktivity vyvlékl.